Nejčastější otázky

Odpovědi na nejčastější dotazy a námitky, které jsou zasílány Hnutí za přímou demokracii. Vaše dotazy můžete také zaslat na:

Odpovědi

 Co to vlastně je přímá demokracie?

 

Přímá demokracie představuje radikální změnu politického systému, a to tím, že rozhodující moc berou občané jejím prostřednictvím  z rukou politických stran a politiků. Konečné rozhodnutí je v systému přímé demokracie vždy právem občanů samotných.   Občané  mohou  přímo rozhodnout  kdykoliv si to budou přát.   

Přímá demokracie je nástroj  dávající občanům právo  rozhodovat přímo svým hlasováním všechny otázky, o nichž mají právo rozhodovat jimi volení politikové, a to od úrovně obce, až po úroveň státu.

V systému přímé demokracie mohou občané navrhovat a schvalovat zákony, včetně ústavních, příp. zamítat  zákony  schválené  poslanci.

Přímá demokracie navíc umožňuje občanům odvolat jimi volené politiky kdykoliv! Tedy nikoliv jen jednou za čtyři roky ve volbách, ale vždy, když si to občané budou přát a toto své přání dají najevo formou petice žádající vypsání referenda o odvolání daného politika. Takto mohou např. rozhodnout o rozpuštění parlamentu a vypsání předčasných voleb.

Základními nástroji přímé demokracie jsou:

I – právo na iniciativu, tj.  na vyvolání závazného referenda prostřednictvím petice

R  - právo občanů na referendum

O – právo na odvolání kteréhokoliv voleného zástupce občanů prostřednictvím petice a referenda.

Slovní spojení "přímá demokracie" používáme jako zavedenou "obchodní značku", která má současně tu výhodu, že ihned sděluje, o co nám jde: tj. o přímé rozhodování občanů. Ve skutečnosti si ale nepředstavujeme, že by stávající systém zastupitelské demokracie měl být zrušen a občané by měli přímo rozhodovat o všem. To je technicky neproveditelné, a navíc téměř nikdo z občanů nemá zájem stále o něčem hlasovat. Je také mnoho jiných a zajímavých aktivit. Proto kdykoliv zde budeme hovořit o přímé demokracii, máme na mysli demokracii polopřímou.

Jde nám tedy o doplnění stávajícího systému demokracie zastupitelské o maximálně možný počet prvků demokracie přímé, jde nám tedy o polopřímou demokracii, jak tento termín používají manželé Tofflerovi (viz naše bibliografie). Při tom ale nemíníme přehlížet ani otázky moci ekonomické. Její koncentrace v rukou malé menšiny je totiž zároveň koncentrací moci, která se mnoha způsoby transformuje v moc politickou - privilegovaný přístup ke sdělovacím prostředkům, přímé kontakty s politiky a politickými stranami, možnost přímého ekonomického vydírání států ze strany nadnárodních společností atd. Tímto vším je velká většina občanů krácena ve svých demokratických právech.

Tak například není možné získat úplné a včasné informace, které jsou pro každé rozhodování nezbytné, a mít při tom sdělovací prostředky závislé na vlivných mocenských a vlastnických skupinách.

Přepokládáme proto, že podstatnějšího růstu lidské svobody lze dosáhnout jen tehdy, když společně s demokratizací politického systému bude demokratizován i systém ekonomický,  a to cestou přechodu vlastnictví z rukou privilegovaných menšin do rukou vlastních zaměstnanců podniků.

Z tohoto hlediska je "přímá demokracie" jen dalším krokem na dlouhé cestě emancipace lidstva od všech forem útlaku a nesvobody. Jsme přesvědčeni, že přímá demokracie představuje takové posílení role občana ve společnosti, že se jedná o krok stejného významu, jakým bylo kdysi rozbití feudalismu a zahájení epochy demokratického vývoje. Přímá demokracie proto pro nás není jen jedním z dalších kroků na této cestě ke svobodě, ale krokem přelomovým, který je současně počátkem zcela nového vývoje. Tento vývoj je někdy označován jako cesta k participativní, neboli účastnické společnosti, čímž se má na mysli společnost svobodných a solidárních občanů, kteří se společně a rovnoprávně podílejí na rozhodování o všech podstatných otázkách společného života.

Společná vůle nás občanů se takto stane nejvyšší zákonodárnou silou, nad níž již nestojí žádná další moc. To je také jeden z důvodů, proč nerozpracováváme žádné konkrétní vize politického uspořádání (zrušit senát, posílit senát, zavést další komoru apod.), neboť každý takový návrh může být napaden referendem, v němž ho občané zruší, nebo si schválí jiný. Přímá demokracie tímto vylučuje utopismus, tj. snahu, a to často až do detailu, předepisovat lidem, jak mají žít.

Naproti tomu, naším základním cílem je, abychom všichni společně mohli žít, jak sami chceme.

 

 Není přílišný luxus usilovat o polopřímou demokracii, když víme, kolik stojí jedny volby? Není to pro nás příliš drahé?

 

Na první pohled se skutečně zdá, že volby jsou drahou záležitostí. Autoritativní rozhodování nějakého monarchy či vojenského diktátora je o tuto položku skutečně levnější. Ale z vlastní trpké zkušenosti víme, že každý takový systém je nejen založen na útlaku, ale také je v moderní společnosti ekonomicky velice neefektivní. Ztráty vyvolané tím, že sporné otázky nejsou demokraticky prodiskutovány a rozhodnuty, jsou pak obrovské.

Vždyť právě nedostatek občanské kontroly nad našimi politiky po roce 1989 byl jednou z příčin toho, že nebyly včas přijaty zákony a mnohá další opatření, která by podstatně omezila ono neuvěřitelné stamiliardové rozkrádání národního majetku, které tady nastalo.

Že k něčemu takovému došlo, není ovšem vina politiků, ale nás občanů. Svědectvím o naší demokratické nezralosti je to, že jsme o takovou kontrolu dostatečně naléhavě neusilovali.
Takže demokracie, a to ani polopřímá, není příliš drahá. Příliš drahé je jakékoliv omezování demokratické účasti občanů na rozhodování.

 

 Není předčasné usilovat o přímou demokracii, když nemáme ani stabilizovanou demokracii zastupitelskou? Lidé na takovou změnu ještě nejsou zralí.

 

Je pravda, že čtyřicet let komunismu znamenalo pro nás značné zpoždění za politickým vývojem v západní Evropě. To ale přece v žádném případě nemůže mít za následek to, že bychom toto zpoždění nesrovnali a že už se navěky budeme opožďovat o oněch čtyřicet let. Zkušenost Západní Evropy ukazuje, že systém politických stran se dostává do krize (viz Rakousko - Haider, Itálie - Berlusconi, diskuse o budoucím vývoji v EU - irské referendum zamítající dohodu z Nice pro její nedemokratičnost a demokraticky nekontrolovanou militarizaci EU), a my bychom měli opakovat jejich chyby? Podle průzkumů veřejného mínění v SRN a Nizozemí si 70 % až 80 % občanů přeje přímou účast na rozhodování
i příjímání konkrétních zákonů.

O tom, zda-li jsou občané "zralí" pro takové rozhodování, nemohou nikdy rozhodovat stávající mocenské elity. To bychom ještě neměli ani všeobecné volební právo. Důkazem takové zralosti je usilování samotných občanů. Občané jsou zralí na nějaké právo tehdy, když je požadují a když jsou ochotni za jeho získání také bojovat, ať již jde o všeobecné volební právo nebo právo na iniciativu a referendum.

 

 To si opravdu představujete, že nějaká dojička bude rozhodovat o tom, jestli má být postaven Temelín? Když si pozvete opraváře televize, budete hlasovat, jakou součástku má vyměnit?

 

Když si pozveme opraváře, opravdu mu neradíme, co má konkrétně dělat. Zveme si jej přece proto, že tomu nerozumíme. Ale zveme si jej! Naše přání je, abychom se mohli opět dívat na televizi. V případě poruchy tedy voláme specialisty, odborníka a zadáváme mu cíl jeho snažení, pro jehož dosažení využívá svou odbornost. Cíl jsme ovšem zadali my, a to je podstata demokracie vůbec, nikoliv jen přímé.

Obdobně rozhodnutí o spuštění či zastavení Temelína není rozhodnutím odborným, ale politickým. To znamená, že je rozhodnutím o tom, čí zájmy budou prosazeny. Zjednodušeně řečeno: budou uspokojeny zájmy těch, kteří na spuštění Temelína vydělají, nebo těch, kteří na něm prodělají, např.tak, že budou muset snášet bezpečnostní rizika s tím spojená? Není žádná věda, která by mohla tento spor rozhodnout. Proto máme parlament s volenými zástupci, zvolenými i tou dojičkou. Tedy i ona zde rozhoduje.

Ostatně je velice zajímavé, že autor tohoto dotazu zmiňuje právě dojičku; proč ne popeláře, kominíka, zedníka atd.? Jakmile se takto zeptáme na právo dojičky rozhodovat, ptáme se ve skutečnosti na práva všech občanů, neboť i univerzitní profesor je v mnoha oborech takovou nekvalifikovanou "dojičkou". Jakmile si tedy položíme tuto otázku, ukážese nám, že se jedná o pokus manipulovat mužské čtenáře tak, aby souhlasili s potlačením svých vlastních práv.

Ovšem přímá demokracie nepopírá význam odborníků, jako to ostatně nečiní žádná demokracie. Právě k tomu, aby občané svých cílů skutečně dosáhli, potřebují odbornou pomoc. Odborné znalosti tak plní v dějinách stále tutéž funkci - slouží lidem k dosahování jejich cílů, nebo aby jim ukázaly, že tato cesta je slepá, tato příliš nákladná, toto tvrzení mylné. Jde jen o to, kdo tyto znalosti využívá a v čí prospěch.

 

 Píšete, že přímá demokracie omezí tunelování. To si představujete, že budou vytvářeny nějaké občanské výbory nahrazující práci policie a soudů?

 

Tento dotaz je podobný dotazům předchozím. Opět jde o odbornost, a o to, jestli demokracie, kterou metody přímé demokracie jen prohlubují, popírá význam odborníků. Není tomu tak!

Ale i historická zkušenost ukazuje, že odborníci musí dostat tzv. společenskou objednávku, že rozhodující mocenské skupiny ve společnosti musí mít zájem na tom, aby např. kriminalisté konali svou práci. Nejzřetelnější je to v případě přijímání nebo naopak blokování zákonů proti praní špinavých peněz, zákonů o střetu zájmů, a to i u poslanců atd. Zde mohou sehrát metody přímé demokracie významnou roli tím, že potřebné zákony budou přijaty v referendu, a tím se znemožní jejich blokování v parlamentu ze strany poslanců zainteresovaných na neprůhlednosti tunelování a nepostižitelnosti tunelářů, a to ať již přímo či zprostředkovaně, přes své kontakty na podnikatelskou sféru. Ale nejen to!

Přímá demokracie je nástroj, s jehož používáním roste aktivita a sebevědomí občanů, zvyšuje se i vědomí jejich vzájemné sounáležitosti, což vede k morálnímu ozdravení společnosti.
V takové společnosti musejí politikové mnohem více dbát na zájmy svých voličů, než jak je tomu dosud, kdy upřednostňují své osobní a stranické zájmy. Zejména z tohoto důvodu ti, kteří měli být našimi zástupci(!!!), dopustili, že v tzv. privatizaci byly ukradeny stovky miliard, zaplacené z našich daní - z našich peněz, aniž by při tom parlament jednal způsobem odpovídajícím této neuvěřitelné krádeži. Tyto peníze pak zoufale chybějí jinde - ve školství například.

Při zavedení metod přímé demokracie by toto nebylo možné.

 

 Pokud budou rozhodovat lidé v referendu, bude takové rozhodování snadno manipulovatelné a často také špatné.

 

A jaké je rozhodování lidí v případě voleb? Není snad také manipulováno ve volebních kampaních ? V politice ovšem nejde primárně o to, jestli jsme rozhodli dobře nebo špatně, ale jestli byly prosazeny naše zájmy nebo ne. Při tom se samozřejmě můžeme mýlit, což následně poznáme. Tak můžeme zvolit stranu na základě jejích volebních slibů, které se vzápětí ukáží jako nereálné či neupřímné. Ale již se nedá nic dělat, volby skončily. A příště se situace opakuje, případně s jinou stranou. K čemu to vede? Občané ztrácejí víru v demokracii.

Přímá demokracie umožňuje napravit omyl i v období mezi volbami. Její použití není totiž omezeno termíny voleb. Výhoda demokracie, oproti různým formám autoritativní vlády, je v její schopnosti učit se z chyb a rychle je napravovat. Metody přímé demokracie tuto schopnost zvyšují.

Ovšem, a to je důležité, metody přímé demokracie nejsou samospasitelné. Projevují se především v dlouhodobé perspektivě jako důsledky života ve svobodě v podobě ustálených hodnot vlastní důstojnosti a svobody a již navyklých způsobů solidárního jednání. Okamžité – krátkodobé důsledky mohou být skutečně někdy rozporné. A především, nelze ponechat stranou otázky ekonomické moci. I jim musí být věnována pozornost, pokud nám skutečně jde o věc lidské svobody. 

 

 Měli by snad lidé v referendu rozhodovat i o trestu smrti? Snadno si můžeme představit, k čemu by takové rozhodování vedlo.

 

Tady musíme přistoupit k poněkud obšírnější odpovědi.

Tento dotaz nás přivádí k představě, že humanizace společnosti je dílem osvícených elit. Ale tak tomu není. Nakonec i odborníci - právníci, kriminalisté - se rozcházejí v názoru na tuto otázku. Ale především: lidská a občanská práva byla vždy prosazována zdola! Dějiny nám ukazují, k čemu nakonec takové rozhodování občanů vede - k demokracii a prosazování lidských práv, a to již proto, že jsou to práva těchto občanů samotných.

Humanizace společnosti není dílem nějakých elit, ty v minulosti prosazovaly pálení čarodějnic, stejně jako mučení a mnoho dalších krutých metod, ale je nakonec vždy věcí humanizace širokých vrstev.

I když v jednotlivém historickém okamžiku může veřejnost žádat různé věci. Ale davy náboženských fanatiků, stejně jako davy nacistické a jiné jim podobné nebyly a nejsou nikdy demokratické. Aktuálně byly a jsou vedeny mocenskou elitou, která je zcela ovládá. A také jejich způsob myšlení a jejich chování je výsledkem "výchovy", které se jim dostalo právě od těchto mocenských elit. Samotné ovládání člověka člověkem je totiž demoralizující, nehumánní a ponižující vztah. Jakými pak mohou být lidé, se kterými se takto zachází?
Tvrdíme, že existuje vztah přímé úměry mezi mírou svobody a mírou humánnosti dané společnosti. Jestliže je přímá demokracie krokem na cestě k růstu svobody, je takto i krokem na cestě k další humanizaci.

Tady ještě můžeme dodat, že pokud by občané přestali uznávat lidská práva, a to každého člověka bez rozdílu (pohlaví, sociálního postavení, etnické a náboženské příslušnosti), ztratili by vzápětí i demokracii.

Demokracie je totiž založena na rovnosti, na stejném právu všech podílet se na vládě. Současné demokracie to samozřejmě ve své praxi porušují, např. na základě privilegií moci
a majetku, ale formálně uznávají. Nacházejí se tudíž v určitém napětí vyvolaném tímto rozporem. Jakmile byla někdy vyloučena část obyvatel, např. jak tomu bylo kdysi v JAR, kde takto vyloučeni byli černoši a barevní vůbec, musela být současně omezena i práva bělochů kritizovat, nebo dokonce aktivně vystupovat proti této rasistické zvrácenosti. Tak vidíme, že potlačení lidských a občanských práv menšiny je možné jen při současném omezení práv většiny. A co je stejně důležité, z hlediska názorů se dnešní menšina stává často zítřejší většinou a naopak. Bez tohoto stálého procesu změny by se demokracie rychle zvrhla v diktaturu mocenské menšiny.

Ale musíme jít ještě dál. Není přirozené, aby lidé mysleli stejně (zde přiznáváme svou inspiraci postmoderní filozofií, ale podstatněji naší vlastní totalitní zkušeností). Demokracie nemůže existovat bez svobodného přístupu k informacím, stejně jako bez práva na svobodu slova(a mnoha dalších, tyto ale pro naši úvahu stačí). Jen tak se může hovořit o rozhodování občanů, tedy o demokracii. Ale to také znamená, že se lidská společnost rozrůzňuje, že se v ní objevují jednotlivci i celé skupiny s rozdílnými názory, a to jak politickými, tak náboženskými.

Již z toho je možné dokázat, že demokracie musí být nábožensky neutrální, víra se v ní musí stát soukromou záležitostí. A naopak, jednota víry, stejně jako jakákoliv jiná ideová jednota, která by snad měla zakládat společnost, je možná jen v podmínkách centralizované až totalitní moci, jak tomu bylo v Evropě ve středověku, v nacismu a komunismu, dnes v Afghánistánu, Íránu, Saúdské Arábii apod.

Obdobně je tomu i s demokracií založenou na etnickém principu. Ten je zde cizorodý a ve své podstatě je rovněž ideologickou konstrukcí, nikoliv nějakým fyzickým faktem. Demokracie proto nakonec vždy směřuje ke konceptu občanské, nikoliv etnické společnosti! To znamená, že lidská práva jsou přiznávána všem občanům, nikoliv nějakému určitému etniku.

Protože však v realitě nevidíme nějakou ideální demokracii, ale společnosti postupně se k ní vyvíjející od různých forem autoritativní vlády, vidíme také mnoho přechodných stavů, omezených demokracií - srovnej volby v USA a práva černochů až do 60. let dvacátého století, nebo dokonce práva hromadně vyvražďovaných indiánů. Demokracie ve své praxi, to je především vývoj ke stavu, v němž jsou uznávána lidská práva skutečně všech lidí bez rozdílu. Přímá demokracie může být dalším významným krokem na této cestě.


Vlastním základem vývoje hodnot od skupinové a náboženské nenávisti k toleranci
a humanitním hodnotám vůbec jsou však vlivy ležící mimo mechanismy politického rozhodování, a to především ty, které ovlivňují každodenní život občanů. Samotná demokracie tedy vzniká jako výsledek historického vývoje, a není ji proto možné vyvážet nebo vnucovat shora.

 

Jaký je rozdíl mezi místním a celostátním referendem ?

 

Pro rozhodování místními referendy se hodí veškeré místní záležitosti, jako jsou například:

  • výstavba místních komunikací
  • povolování či zamítání staveb supermarketů
  • urbanistické otázky rozvoje obce - města
  • kontrola místních zastupitelů až po jejich odvolání cestou referenda o vypsání nových obecních voleb 
  • rozhodování o místních rozpočtech
  • veškeré ekologické otázky místního významu atd.


V místních komunitách nelze rozhodovat o tom, co se týká dané společnosti jako celku,
tj. o zákonech s celostátní působností, lidských a občanských právech apod. Tato otázka však do jisté míry navazuje i na předcházející. Přímá demokracie totiž může vést z hlediska lidských práv k negativním výsledkům, a to v případě, že by se jednalo o ideově homogenní společenství. Tak například skupina sdílející jednu společnou náboženskou víru bude mít vždy tendenci k potlačování jinověrců. Vybojování funkční demokracie si pak vyžaduje rozbití této jednoty připuštěním přirozené různosti lidí.

V poměrech malé místní komunity je něco takového stále možné. Zde se také lehce může stát, že místní občané jsou zcela kontrolováni místními "šéfy". Z těchto důvodů požadujeme právo místních komunit na přímé rozhodování jen ve věcech působnosti místního, příp. krajského zastupitelstva.

Toto, v omezené míře, umožňuje již současný zákon 298/1992 Sb. o místním referendu v jeho pozdějším znění. Jak je však zřejmé, požadujeme jeho důkladnou revizi a rozšíření práv občanů tak, aby se stali rovnoprávnými se svými zastupiteli! Zastupitel není více než občan!

Rozhodování o zákonech, zvláště těch, které se dotýkají lidských a občanských práv, se musí vždy odehrávat na podstatně větším základě, a to nejméně celostátním. V budoucnu pravděpodobně dokonce na úrovni Evropy jako celku. Dále zatím nedohlédneme.

 

  Patří přímá demokracie spíše na levici nebo na pravici ? 

 

Z historického hlediska vzniklo označení levice náhodně, jako důsledek rozsazení poslanců za Velké francouzské revoluce. Z předcházejícího období se hlásíme k boji osvícenců proti feudalismu a klerikalismu (snaze církví mít rozhodující či alespoň privilegovaný podíl na politické moci), a to ve jménu lidských a občanských práv. Jmenovitě pak zvláště k myšlenkám J. J. Rousseau (odvolatelnost poslanců voliči, a to kdykoliv).

V následujícím období prosazovala levice rovnost občanů, bojovala za zájmy neprivilegovaných většin, decentralizaci moci, lidská a občanská práva atd. Přímá demokracie, odvolatelnost poslanců kdykoliv atd. byla a zůstávala rovněž jejími tradičními tématy. Do této linie můžeme částečně zařadit i některé liberální myslitele, pokud své hlásání individuální svobody mysleli vážně (např. John, S. Mill - rovnoprávnost žen, vlastnictví podniků jejich zaměstnanci, J. Dewey a další), a nikoliv jen jako obhajobu svévole majetkově privilegovaných vrstev.

Ve dvacátém století však dochází k určitým změnám. Zmohutnělé sociálnědemokratické strany se stávají součástí systému a přes vše to, co se jim podařilo dosáhnout pro neprivilegované většiny, opouštějí radikálně demokratické ideje. Komunistické strany jsou pak od počátku autoritářské, a to především vlivem vítězství bolševiků v zaostalém carském Rusku, se silnou tradicí autoritářství a povinné víry v jedinou pravdu.

V současné době tedy nelze tuto ideu jednoznačně zařadit, neboť historický vývoj relativizoval rozdíly a znejasnil pojmy. Hovoříme proto raději o začátku nového vývoje, v němž je pro nás podstatné, zda se jedná o prohlubování demokracie a rozšiřování občanských práv či nikoliv.

V nynější době se ovšem k přímé demokracii hlásí i některé ultrapravicové autoritářské skupiny, a dokonce i někteří neonacisté v USA i v Evropě. Jsme přesvědčeni, že příčinou je jejich relativní izolovanost. Utvářejí se totiž jako ideově uzavřené skupiny, které svůj program považují za vyjádření názorů zcela přirozeně vlastních i všem ostatním. Jelikož nemají přístup do hlavních sdělovacích prostředků, a proto si nemohou ověřit, jak by na jejich názory reagovala širší veřejnost, setrvávají v této iluzi. Pokud by se jim podařilo získat moc, byli by nuceni vlastní ideologií opustit buď metody přímé demokracie, nebo celou zbývající část svých programů. Co by zvolili, je vzhledem k jejich autoritářství jasné.

Proto považujeme za důležité, aby přímá demokracie byla jednak prioritním cílem našeho hnutí, jednak aby byla vždy spojena s ideou lidských a občanských práv, humanitou a náboženskou neutralitou.

Pokud bychom přece jen měli přímou demokracii někam zařadit, definovali bychom ji, vzhledem k výše uvedenému, jako levicový liberalismus nebo liberální levici.

 

 Je přímá demokracie vhodná i na řešení ekologických problémů ? Vždyť si dokážeme představit, jak by rozhodovala konzumně orientovaná většina společnosti !

 

Ekologicky orientovaná hnutí a skupiny si budou muset rozhodnout, jestli jsou pro demokracii, nebo pro diktaturu osvícených ekologů. Vláda jediné pravdy je ovšem možná jen v podobě totalitní diktatury, a to i v případě, že je touto pravdou nějaká forma ekologicky orientované filosofie či mystiky.

Naproti tomu jsme přesvědčeni, že přímé rozhodování lidí vede k prosazování jejich zájmů, mezi nimiž je i zájem na životě ve zdravém a esteticky kvalitním životním prostředí. Ochrana přírody se tak stává jedním z lidských práv. Zkušenosti ukazují, že je tomu právě takto. Významného pokroku v ochraně přírody se daří dosáhnout jen tam, kde se s ní na základě svých vlastních zájmů ztotožní rozhodující část veřejnosti. Toto stanovisko je v České republice zatím dost neobvyklé. Propodrobnější argumentaci lze proto odkázat zatím jen na dvě knihy, a to Gore, A.: „Země na misce vah“ a Valach, M.: „Svět na předělu. O politické
a morální krizi kapitalismu“. Všeň, Grimmus 2009
.

 

 Proč takové složitosti ? Nestačí zaručit svobodu ?

 

Závěrem bychom rádi dodali, že přímá demokracie není hodnotově neutrální, jak není hodnotově neutrální ani demokracie vůbec. Existují dobré důvody, proč mít raději demokracii než nějakou formu feudálního útlaku. Jsme přesvědčeni, že platí mnohokrát opakované tvrzení o nesvobodě, která demoralizuje v každé své podobě, a to i v té manipulativní, kterou má převážně dnes.

To ovšem neznamená, že přímá demokracie je metodou, jak prosadit zrovna to či ono konkrétní rozhodnutí. Možná se většina rozhodne jinak, než jak by se zrovna líbilo nám. Budeme se pak snažit tuto většinu přesvědčovat a sami se tak stát většinou. A právě tato možnost - hlásat své názory, i když jsou menšinové (pokud ovšem nesměřují k potlačení práv a svobody jiných občanů), je jedním z důležitých aspektů svobody. Svoboda je pak ta hodnota, kterou stavíme výše než cokoliv jiného.

Jako na svých základních hodnotách stojí proto přímá demokracie na hodnotách svobody a solidarity občanů. Sama však vede k jejich rozvoji.

Ekologicky orientovaná hnutí a skupiny si budou muset rozhodnout, jestli jsou pro demokracii, nebo pro diktaturu osvícených ekologů. Vláda jediné pravdy je ovšem možná jen v podobě totalitní diktatury, a to i v případě, že je touto pravdou nějaká forma ekologicky orientované filosofie či mystiky.

Naproti tomu jsme přesvědčeni, že přímé rozhodování lidí vede k prosazování jejich zájmů, mezi nimiž je i zájem na životě ve zdravém a esteticky kvalitním životním prostředí. Ochrana přírody se tak stává jedním z lidských práv. Zkušenosti ukazují, že je tomu právě takto. Významného pokroku v ochraně přírody se daří dosáhnout jen tam, kde se s ní na základě svých vlastních zájmů ztotožní rozhodující část veřejnosti. Toto stanovisko je v České republice zatím dost neobvyklé. Propodrobnější argumentaci lze proto odkázat zatím jen na dvě knihy, a to Gore, A.: „Země na misce vah“ a Valach, M.: „Svět na předělu. O politické
a morální krizi kapitalismu“. Všeň, Grimmus 2009.

 

Není požadovaný počet podpisů pod petici (1% oprávněných voličů), žádající vypsání referenda příliš malý?


Česká republika má v současné době necelých 8,5 milionů oprávněných voličů, tzn. na podání petice by bylo třeba 85 000 podpisů . Ve Švýcarsku se počet oprávněných voličů pohybuje okolo 5-ti milionů, s používáním referend mají desítky let zkušenosti a přesto stačí pro vyvolání referenda k vetu zákona jen 50 000 podpisů. Každopádně , podle dosavadních zkušeností lidí, kteří se tímto již zabývali, k nasbírání i takového počtu podpisů je třeba nezměrná iniciativa a úsilí občanů.

Vzhledem k tomu, že společnost určuje pravidla i pro menšiny, ať už etnické, náboženské nebo třeba sexuální, či právě teď profesní, je třeba aby i ony byly schopny svůj požadavek předložit.

V současné době není žádná skupina, oprávněná k navrhování zákonů větší, než těch 84 000 členů, ani pokud bychom sečetli všechny členy parlamentních stran. viz např. diskuze zde

O samotném výsledku referenda pak rozhoduje většina jeho účastníků, kde tedy má možnost se vyjádřit každý občan s volebním právem. Z tohoto pohledu není malé množství občanů vyvolajících hlasování rozhodně na závadu.  

          Europeans against war      

          Stop TTIP      

          democracy international      

         Iniciativa za Nepodmíněný základní příjem